Setkání evropských řešitelů projektu BTIC v Římě, Itálie, 3. – 10.5. 2010

Setkání evropských řešitelů projektu BTIC v Římě, Itálie, 3. – 10.5. 2010

Řím! Tak na tuhle část projektu (kdo chce o něm vědět více, ať se podívá do starších ročenek nebo na btic.eu) se těšil snad každý a troufám si dokonce tvrdit, že by se našli i tací, kteří právě díky vidině tohoto výletu pracovali tvrději, než kdyby místem uzavření projektu byla například Ostrava.

Po dvou letech projektování jsme měli před sebou konečně finále. Někteří pracovali hodně — zpovídali respondenty, navštěvovali knihovny, vyhledávali informace. Jiní zase nedělali nic, ale tak už to ve škole chodí, že, to všichni známe.

Možnost odjet na summit do Říma nakonec dostalo sedmnáct našich studentů plus samozřejmě ti, bez kterých bychom si mohli zajet tak akorát do té Ostravy — profesoři Zajíček a Zajíčková, kteří projekt vymysleli a také si ho celý mezinárodně oddirigovali. Protože ale kapacity římských učeben a jiných námi tam využívaných prostor byly omezené, byla učiněna zvláštní opatření a česká delegace byla rozdělena na dvě části. První, osmičlenná, byla čistě projektová; ta se zúčastnila kompletně všech oficiálních akcí summitu. Druhá se svými devíti členy byla přítomna pouze, bylo-li třeba, ale spíše se věnovala aktivitám zábavně-poznávacího charakteru.

Náš odjezd v pondělí odpoledne proběhl mírumilovně, i notorici obvykle využívající akademickou čtvrthodinku si ji tentokrát odpustili, a tak jsme se mohli v poklidu vydat žlutým pohodlným autobusem Student Agency via Italia.

Cesta byla dlouhá, ale my se nenudili. Při tradičních pravidelných zastávkách jsme se ke zděšení/pobavení spolucestujících sebrali a na parkovišti si zopakovali náš mikromuzikál The Rebels (ve dvě ráno docela respekt, řekla bych).

K ránu po několika mezistanicích v jiných italských městech jsme se již blížili cíli. A skutečně, kolem deváté ranní jsme unavení, ale celí dorazili na autobusové nádraží v Římě. Devítka, která si ubytování zařizovala sama (bydlela v pronajatém bytě, tudíž nepřišla do kontaktu s hostícími italskými rodinami, a přišla tak o mnoho zážitků), nás zde opustila a byla ponechána vlastnímu osudu. Projektová část naší výpravy oddrncala se zavazadly k zastávce hromadné dopravy a následně si udělala (dle délky jízdy pravděpodobně okružní) výlet do centra Města, kde jsme měli sraz s ubytovateli.

Protože oficiálně summit začínal až ve středu, zbytek úterý jsme měli volno a tudíž možnost porozhlédnout se po Římě na vlastní pěst. To jsme také všichni učinili a úterý nám pěkně uteklo.

Ve středu ráno se tedy projektová skupina dostavila k zahájení římského summitu. Hostitelská škola sídlila jaksi samozřejmě v renesančním paláci Barberiniů nedaleko míst, kde byl zavražděn Gaius Iulius Caesar či později upálen Giordano Bruno. Na pořadu dne byly závěrečné prezentace, tedy shrnutí všeho, co jsme zjistili z interviews, o That day, jaké písničky byly vybrány co dobové hity atd. Každá země svoji práci pojala trošku jinak, což sice ve výsledku způsobilo drobné zmatky, ale alespoň jsme si dopoledne strávené ve škole zpestřili očekáváním, co že nám asi další prezentující země předvedou.

Odpoledne byla na programu hromadná prohlídka historického centra obsahující všechny důležité body metropole jako Altare della Patria nebo Trajánův sloup, a také návštěvu Trajánova fóra, které je zrekonstruováno a využíváno jako muzeum. Odtud byl krásný výhled na střed Říma, a tak jsme se zde mohutně fotili.

Čtvrtek byl v rámci summitu očekávaným bodem, neboť na tento den italská strana pronajala divadlo v blízkosti školy. Vymysleli totiž, šibalové, že abychom se nenudili, nacvičíme si zhruba dvacetiminutový program sestávající z písní a tanců šedesátých let minulého století.

Začali Rakušané, poněkud rozpačitě, nutno ovšem podotknout, že náš projekt nebyl charakteru dramatického, nýbrž historického, tudíž účastníci mnohdy stáli na jevišti prvně. Zmíněná rozpačitost se ovšem nadobro rozpustila nástupem rakouských profesorů na plac; svými bravurními kusy rozdováděli publikum a uvolněná atmosféra již zůstala.

Druzí v pořadí vystoupili Francouzi. Tančili jako o život. My jsme si jejich představení ovšem moc neužili, ovládla nás totiž tréma před naším vlastním výkonem.

Ten přišel na řadu o chvíli později. Snaha účastnících se neherců byla kolosální a naše muzikálové pojetí mělo bezesporu úspěch.

Poté se předvedli ještě Bulhaři se svými národními písněmi a závěr celé podívané patřil domácím Italům a jejich tancům a módní přehlídce.

Všichni jsme si hezky zatleskali a bylo po všem.

Čtvrteční deštivé odpoledne (to, že bylo deštivé, nás nemohlo překvapit) jsme strávili na společném obědě (menu sestávalo ze dvou druhů těstovin a zmrzliny/ovoce, velmi dobré, velmi dobré), následně jsme byli rozděleni do mezinárodních skupinek, obdrželi jsme průvodce z řad italských studentů a absolvovali jsme komentovanou procházku po dalších římských pamětihodnostech.

Páteční ráno se již odehrávalo ve znamení ukončení projektu. Odebrali jsme se na slavný vršek Kapitolský (Campidoglio), kde obvykle politici rokují o chodu státu, abychom v jednom z Michelangelových paláců s náležitou vážností uzavřeli naši dvouletou práci. Profesoři Zajíček a Zajíčková a naše Dana se ujali proslovu, který sklidil uznalý potlesk. A ani jsme se nenadáli a projekt Behind the Iron Curtain on the stage of the world byl oficiálně za námi…

Pak jsme se přesunuli na Forum Romanum a následně i do Kolosea. Italští studenti zde pro nás připravili ještě jednu prohlídku (dozvěděli jsme se snad úplně všechno).

Když prohlídka skončila, odebrali jsme se do domovů, abychom se mohli řádně připravit na večer — z iniciativy Italů jsme šli na diskotéku. Ta přinesla sice nějaké zmatky, protože my Češi nejsme zvyklí platit 10 € za vstup do klubu, tudíž někteří z nás nebyli zcela svolní tuto částku zaplatit, když je pobyt uvnitř třeba ani nelákal nebo se jim přímo příčil. Řekla bych ale, že nakonec se všechno v dobré obrátilo a každý dosáhl svého.

Sobotu jsme strávili ještě nakupováním a užíváním si Města, ale v neděli jsme se rozloučili s hostitelskými rodinami a vydali se strastiplnou cestou Městem s hromadou tašek a přeplněným metrem plným desítek zrádných a hlavně do kopce vedoucích schodů směrem k autobusovému nádraží.

Cesta ubíhala rychle a do Brna jsme dorazili v pondělí ráno podle plánu i přesto, že autobus po cestě píchl.

Summit v Římě hodnotím celkově jako povedený, oficiální část byla úspěšná a neoficiální zábavná.

Projekt nám za celé dva roky přinesl spoustu zajímavých okamžiků a zkušeností a mohu upřímně prohlásit, že jsem ráda, že jsem byla jeho součástí.

Zuzana Pospíšilová — The Speakers